Rozhovor s aktivistou a fotografem Lukasem Vincourem

[Upozornění na obsah: Obsahuje konfrontační obrázky a/nebo videozáznam]

Spolupracovník We Animals Lukáš Vincour je aktivista za osvobození zvířat a dokumentární fotograf z České republiky. Je spoluzakladatelem veganské organizace Zvířata nejíme a jedním ze spoluautorů a režisérů dokumentárního filmu o týrání zvířat v České republice Svědectví. Svou prací upozorňuje na utrpení zvířat.

S Lukasem jsme si povídali, abychom se o jeho podnětné práci dozvěděli více.

První u mě byla zvířata a až později fotografie. Jezdil jsem na protesty, navštěvovali jsme chovy se zvířaty a nebyl moc nikdo, kdo by to dokumentoval. A to byl důvod, proč jsem vzal foťák do ruky a vše zaznamenával. Od té doby mi investigace a dokumentování zvířat dává ohromný smysl. Foťák je mou nenásilnou zbraní, jak pomoci k osvobození zvířat.

Focení je mou vášní, ale dokumentování zneužívaných zvířat je pro mě vždy traumatizující. Bolí mě srdce z toho, co vidím, v jakých otřesných podmínkách jsou nucena žít a umírat. Já se ale vždy vrátím domů, do bezpečí a ty stovky, tisíce osobností nechávám za zavřenými dveřmi. Je těžké s tím pocitem žít, ale věřím, že jejich zaznamenané osudy pomohou něco změnit. A to je tou největší výzvou. Dostávat se na místa, která si živočišný průmysl tak moc střeží a ukázat realitu, která měla zůstat skryta.

Je těžké vybrat jednu konkrétní fotografii, ale často vzpomínám na kozla vězněného v inseminační stanici. Byl zde fixován za hlavu a zaměstnanci mu do řitního otvoru strkali elektroejakulátor a odebírali sperma. Koukal přitom na mě, děsně se třepal a v jeho očích bylo tolik strachu, bezmoci. Ten jeho pohled mluví za vše.

V České republice je poměrně málo lidí, kteří se věnují fotožurnalistice zvířat. Jde spíše o jednotlivce. Je tady ale poměrně dost mladých lidí, kteří za zvířaty chodí a jejich příběhy sdílí na svých sociálních sítích. Spousta šikovných dokumentárních fotografů v naší zemi jsou jsou zaměřeni spíše na sociální problémy, protesty, přírodu ad.

Jako dokumentarista do scény nijak nezasahuji a většinou se snažím fotit z pohledu zvířat. Často při focení není mnoho času a probíhá ve velkém stresu, ale komponuji tak, abych atmosféru daného místa nebo oběti přenesl na diváka a byla z něj cítit emoce. I když jsem pouhý pozorovatel, pracuji s úhlem záběru, světlem a danou situací tak, aby měl divák pocit, že je na místě se mnou.

Velkou inspirací ve zvířecí fotožurnalistice je pro mě určitě Jo-Anne McArthur, jejíž práci sleduji od počátku mé snahy dokumentovat životy zvířat. Dále bych rád zmínil Andrew Skowron a Human Cruelties z Polska a Aitor Garmendia ze Španělska.

V mém batohu mám nejčastěji širokoúhlý objektiv, jeden portrétní, teleobjektiv a led světlo.

Místa, v kterých jsou zvířata vězněna jsou absolutně netransparentní, jde vlastně o jeden z nejskrytějších byznysů vůbec. Chovatelé nemají zájem aby to, co se děje uvnitř bylo veřejné. A právě proto by se na tuhle krutou realitu měli novináři i média zaměřit. Ukázat, že za klamavou reklamou živočišných produktů se ukrývá spousty bolesti a utrpení nevinných bytostí.

V současné době pracujeme na novém dokumentu Náctiletí aktivisté: Život v neveganském světě. Ten dá nahlédnout do světa mladistvých, kteří mají míru soucitu tak vysokou, že se rozhodli vystavit se šikaně a nepochopení většinové společnosti. Cílem dokumentu je rozbít předsudky o veganské stravě u dětí a posílit generaci mladých lidí, aby se zasadili o lepší svět. Také pracuji na získávání dalších fotografií a rád bych z mé práce brzy vydal knihu.

Spojte se s Lukasem a sledujte její práci: